Pohoří Himálaj bylo pro mě několik let velkým snem. Jak by také ne, stanout pod nejvyšší horou světa, dívat se na ní a v duchu si říkat: „na světě nic vyššího není“, je pocit, který nikde jinde nezažijete.
Asi takto nějak bych uváděl cestopisný blog o cestě pod Everest. Z tohoto článku ho však dělat nechci. I když se zcela nevzdám protkání textu svými zážitky a postřehy z Nepálu, které by samy o sobě vydaly na celou knihu, rád bych na stránkách Sportovny povyprávěl něco o sportovním vybavení, které jsem na cestě testoval.
Everest starter pack aneb Jaké vybavení potřebujete do pohoří Himálaj?
Naši cestu do základního tábora Everestu jsme s kamarádem Ondrou započali prvního dubna. Vybavení bylo potřeba mnoho. Projdete si různé podnebné pásy – od krásné teplé procházky údolím řeky a jehličnatými lesy přes klasickou písečnou pouštní krajinu, která připomíná procházku Saharou, až po náročnou kamenitou a skalnatou cestu, sníh nebo přechod po ledovci.
Toto prostředí si vyžaduje nejen oblečení od lehkých vrstev k těm teplejším (pohyb v teplotách od plus 20 do mínus 20 °C), ale také kvalitní boty a hlavně místo, kam všechno uskladníte, abyste to mohli relativně pohodlně a bezstarostně nosit s sebou. Ze Sportovny jsem vzal následující:
Kvalitní boty a batoh jsou na takovou túru základ. Jak by také ne. Na cestě před námi bylo 200 km ve čtrnácti dnech nevlídným terénem, kde každý problém s obuví nebo zaškobrtnutí díky špatnému batohu může znamenat velký problém a riziko pádu a zranění.
Hlavní krosna, do které se musí vejít vše
Začněme tím největším, a to byl právě základní 68l batoh Osprey. Když jsem rozmýšlel nad množstvím materiálu, který s sebou poneseme až do základního tábora Everestu, tak jsem se k číslu 68 litrů dostával dost pozvolna. Od úvah nad tím, že nebudu brát vůbec nic, až k tomu, že vlastně ani 70 litrů není tak moc. 68 litrů tak byla zlatá střední cesta, která ale, jak se pak ukázalo, nabízela skvělý prostor pro případné maličkosti navíc, a zároveň dostatek místa pro základní vybavení. Bylo však stále nutné přemýšlet nad tím, co si opravdu vezmete a zda to na cestě upotřebíte.
Osprey je prověřená značka, kterou nosí i ti nejlepší lezci. Na cestách po Himálaji se s tímto typem batohu potkáte snad nejčastěji. Vždyť i Nimsdai, který je dnes považován za jednoho z nejlepších lezců se zápichem na zimní K2, nosí tuhle značku. A věřte mi, že ji u něj opravdu najdete, protože jsme s tímto horolezeckým polobohem měli tu možnost dva dny sdílet jedno ubytování. Volba tak byla jasná. Jdem do Ospreye.
Asi to nejdůležitější, co jsem u batohu požadoval, byla jeho pevnost. Ono, pokud se vám batoh roztrhne, utrhne se ucho, nebo některé z poutek či přezek, které drží batoh pohromadě, budete se zbytek cesty jen trápit nad tím, jak to dát zase dohromady. Navíc, s 20 kg, které jsme měli na zádech, se opravdu nechcete rozmýšlet nad tím, zda váš pohyb neublíží batohu a nebude se rvát dál a dál.
V tomto nás Osprey skvěle podržel. Krosna je dostatečně pevná, což potvrdila zátěžová zkouška nejen po cestě na kamenitých odpočívadlech, kde nemáte mnoho jiných možností, než batoh plácnout do prachu a kamení, ale také na letišti v Kathmandu, jehož zaměstnanci zrovna neoplývají šetrností k výbavě a roztržení hned na příletu by nebylo zrovna příjemné.
Batoh jsem obecně dost zatížil. Včetně vody na cestu a veškeré elektroniky měl v základu 23 kg a mít tohle na zádech vyžaduje jediné – pohodlnost a vše potřebné hezky po ruce. Samozřejmě, po sedmi hodinách s 23 kg na zádech vám nebude pohodlný ani ten nejpohodlnější batoh, o to hůře, pokud se zrovna pohybujete v okolí Gorakshepu (nejvýše položené ubytování treku v 5000 m. n.m.), kde máte jen 70 % kyslíku, v mínusových teplotách se vám práší do očí a každý kámen vám ujíždí pod nohou jak namydlený.
Dá se ale říct, že díky velké variabilitě nastavení zádové opěrky, délce uší, odtažení batohu od zad nebo polstrování opěrky, byl celkový pocit z batohu velmi dobrý. Nikde nic výrazně netlačilo, neřezalo, a to ani při tak vysoké zátěži.
Pokud jde o bod „vše potřebné hezky po ruce“, tak zde jsem měl při balení trochu obavy. Batoh nedisponuje velkým množstvím separátních kapes. Máte jednu hlavní, kam směřujete prakticky vše. Poté kapsu na překlápěcím vršku, dvě minikapsičky na pásu přes boky, kam dáte možná tak lehké rukavice, a dvě boční kapsy – z jedné strany na láhev s vodou a z druhé strany na hůlky. Jednu skrytou kapsu na peněženku a kapsu na vodní vak, kterou jsem ale nepoužil. A to je vše.
(Pozn. redakce: Tak my podle výkladu myslíme, že Jenda ty kapsičky přece jen našel)
Z dřívějška jsem byl zvyklý vše rozstrkat do malých kapsiček po obvodu batohu a tahat vždy jen to nejnutnější. Je ale pravdou, že tato moje obava se stala zcela lichou a kapsy nakonec skvěle postačovaly. Chtělo to jen trochu přemýšlet nad tím, co si ten daný den vezmete na sebe.
A co že se nakonec do takového batohu vešlo (a možná se vám bude hodit na 14denní trek): lehká péřovka, těžká péřovka, větrovka, lehké a těžké kalhoty, těžké boty, tři trička, patery trenýrky, čtyři páry ponožek, ručník, tři páry rukavic, dvě čepice, dvě mikiny, lehké a teplejší legíny, lékárnička, dalekohled, 1,5 litrová láhev na vodu, tablet a nabíječky, dvě powerbanky, trekové hůlky a spacák do mínusových teplot. A můžete vyrazit…
Malý batůžek na aklimatizační treky
Dlouhé trasy jsou jedna věc – pevně naplánovaná s jasným denním cílem. Obecnou snahou ve vyšších nadmořských výškách je ale také další aklimatizační trekování, ať již po příchodu na místo, kde budete daný den spát, nebo v samostatných aklimatizačních dnech. Při těchto výstupech se snažíte vzít co nejméně vybavení, i když vás čeká klidně až 700 výškových metrů (a s tím i výrazná změna teplot nebo počasí). Jednoduše jdete nalehko.
Tyhle cesty si užijete. O motání hlavy není nouze, o krátký dech také ne, ale o to více vás těší, že vás netíží nic velkého na zádech. Batoh Salomon Trailblazer s obsahem 10 litrů určený spíše na kolo, případně pochůzky po českých kopečcích s nepříliš dlouhou trasou, se tak skvěle hodil.
Dokázal jsem do něj dát jednu mikinu nebo bundu, rukavice, čepici, trekové hůlky, 1,5 litrovou láhev na vodu, čelovku, svačinu a malou lékárnu. Vše, co na takový krátký „push“ třeba do základního tábora pod Ama Dablam potřebujete. Nemůžu si tak tenhle batoh jako doplňkový k velkému vynachválit.
Samozřejmě, 10 litrů není mnoho a v určitých chvílích, kdy se najednou ze sluníčka staly černé mraky a začalo ve 4 000 m n.m. hustě sněžit, byste ocenili ještě nějaký ten litr navíc, ze kterého byste vytáhli spodní péřovku nebo těžší kalhoty, to jsou ale nevyzpytatelné hory a vám se tak nedostane ničeho jiného než to, s čím tak trochu počítáte. Divoké krajiny a cesty.
Univerzálky, které jsem přezul až na skále
Jako poslední jsem si nechal pár řádků o obuvi. Když jsem odjížděl do Himalájí, říkal jsem si, že tyhle lehké trekové boty Salomon Supercross GTX určené spíše pro trailový běh použiju v několika prvních dnech a prakticky od vstupní brány do Himálaje, což je veleslavné Namche Bazaar, již půjdu s botách těžkých a trailovky si zase nasadím až po cestě zpět.
Chyba lávky. Tyhle boty jsou sázka na jistotu. Došel jsem s nimi až do Lobuche, což je druhé nejvýše postavené ubytování na cestě (4900 m n.m.), které je již lemováno čistě skalnatým podložím, bez známky stromu, keře nebo trávy. Jednoduše místo, kde si nepředstavujete svoji letní dovolenou.
Po celou dobu mi byly boty skvělou oporou, a to jak na skalnatém podloží, na písku, trávě nebo v dřívejším lesním porostu. Technologie podrážky Contagrip je prostě v tomto fenomenální. Popravdě, při výběru těchto bot jsem šel tak trochu na jistotu. Měl jsem zkušenost s dřívějšími Fierycross taktéž od Salomonu, se kterýma jsme v zimě pobíhal po Lysé hoře, Kralickém sněžníku nebo Sněžce a tušil, že tahle bota mě nezklame.
Navíc, když jsme sem tam šlápli do vody, Gore-tex zachoval svoje vlastnosti a noha zůstala skvěle v suchu. U těchto bot se mi také vyhnulo typické rozpraskání v ohybu nártu, které jsem zažil právě u Fierycross, a tak mám jasno v tom, kam bude směřovat vždy můj výběr.
Jediné, co se tedy po 200 kilometrech různou krajinou a teplotou na botách projevilo, bylo mírné ošoupání jedné strany boty od kalhot. Ale za to bota samotná samozřejmě nemůže.
No a co dodat závěrem?
První slovo by jistě měla mít samotná cesta do Himálaje. Jestli je to váš sen, jděte do toho. Sežeňte si dobré vybavení, ať se po cestě netrápíte a maximálně si užijte cestu. Pusťte starosti za hlavu a žijte právě tou cestou, kterou jdete.
Nepál je svět sám pro sebe od nepříliš hezkého a špinavého Kathmandů až po neuvěřitelné hory, kdy na vrcholku cesty zvaném Kalla Pathar vidíte hned několik osmitisícovek vedle sebe v čele s neuvěřitelným Everestem. To je zážitek, který nenajdete nikde jinde na světě.
Druhé slovo se bude týkat právě kvalitního vybavení, protože jsem upřímně rád, že jsem ho měl díky Sportovně, a mohl si právě tyto zážitky opravdu užít. A pokud i vy váháte, nebojte se jim napsat, rádi vám poradí.