335 km dlouhý závod Tor des Géants, jehož trasa vede přes severoitalské údolí Aosta na úpatí hory Mont Blanc, je obecně považován za jeden z nejtěžších ultramaratonů na světě. Náš kolega a famózní běžec Tomáš Štverák se při premiérové účasti umístil na krásném 21. místě s časem neuvěřitelných 88 hodin a 51 minut. Přečtěte si jeho detailní popis závodu, fáze překonávání sebe sama i znovunalezené chuti pokračovat a doporučení na několik produktů, které ho doprovázely.
Tomáš se v průběhu závodu musel poprat s více než 30 000 metry převýšení, bouřkami a nedostatkem spánku. Celkově se umístil na 21. místě a skvělý čas s odstupem hodnotí jako výborný výsledek, přesto dle vlastních slov ví, že má ještě na víc a tato první zkušenost ho výrazně posune.
"Zpětně viděno jsem zjistil, že jde tenhle závod zaběhnout o mnoho lépe a dovolím si říct, že s touhle zkušeností už teď vím, jak na to. Uvědomil jsem si, že napoprvé se tento závod v nějakém světovém čase nedá moc dokončit a už vůbec ne, když jsi z České republiky," popisuje Tomáš své dojmy ze závodu.
Na následujících řádcích si můžete přečíst autentický popis zážitků a pocitů, které si ze závodu odnesl.
Úsek Courmayeur - Cogne
- Celková vzdálenost: 104 km
- Celkové převýšení: 9300 m+
- Čas: 20:17
Do startu zbývá pár minut a spolu s Vaškem Utinkem stojíme nastoupení ve startovním koridoru spolu s dalšími cca 1200 běžci z celého světa. Nervozita stoupá, ale co také stoupá, je teplota a vypadá to na celkem pekelný den.
A taky že je. Po prvních 2 kilometrech v ulicích narvaných fanoušky začínáme první velké stoupání (cca 1600 m+). Slunce je neúprosné a neskutečně peče. Do první občerstvovačky v La Thuile běžíme společně s Vaškem v povídacím tempu, ale stejně jsme oba očividně přehřátí a strašně z nás leje. Po rychlém občerstvení a postěžování si jaké je mi vedro už pokračuji sám.
V každém dalším stoupání si říkám, že nevím, jak vylezu to další. Je celkem pravidlem, že na každém vrcholu se trošku motám a není mi moc dobře. Strašně moc piju a žaludek mám celkem na vodě.
Tohle utrpení naštěstí trvá jen do 50. km, kde je první velký Life Base - Valgrisenche a konečně začíná zapadat slunce. Se zapadajícím sluncem přichází ochlazení a spolu s ním nové já. Najednou to jde úplně samo a všechna ta dlouhá stoupání a klesání jdou jako po másle. Závod mě začal strašně bavit a i na nejvyšším bodě ve 3300 m n. m. se cítím silný. To znamená, že všechen ten trénink s hypoxickou maskou v rakouských Alpách k něčemu byl.
V tomhle duchu pokračuji až do Cogne, kde už někteří volí krátký spánek nebo delší odpočinek. Já se pouze najím, napiju, přemažu a pokračuji do nového dne s úsměvem na tváři.
Úsek Cogne - Valtournenche
- Celková vzdálenost: 238 km
- Celkové převýšení: 21 100 m+
- Čas: 55:43
Úsměv na tváři mi vydrží asi do té doby, než zase vyleze slunce. Počasí se mění v peklo. Před dalším vrcholem mě čeká stádo býků a jelikož nevím, zda mají v oblibě bizonky, tak si raději maličko zacházím a dost hlučně stádo obcházím. (Poznámka Sportovny - Bizonek je Tomášova přezdívka).
Po úspěšném dosažení dalšího kopce mě čeká nekonečný cca 35km seběh až do Donassu (322 m n. m.). Jedná se o úsek, na kterém člověk naklesá cca 2500 výškových a přitom i nějaké drobné nastoupá. Je to opravdu nekonečné a čím jsem níž, tím je větší vedro. Trasa je navíc dost technická, takže se místy nedá ani běžet. Po těžkém boji dorážím do Donnasu, kde se snažím dát co nejvíce dokupy, protože celý hořím a cítím se na ….
Po cca půl hodince se loučím se supportem a společně s Kylem J. Curtinem jdeme vstříc úseku, který je víceméně celý po “schodech” až do nebe (Rifugio Coda). Na Codě volí Kyle spánek a já pokračuji po chvíli dál. Zpětně nevím, zda jsem si taky neměl dát raději dvacet, protože následuje nechutně technická pasáž neustále nahoru dolů a já k tomu navíc chytám zimnici a návaly vedra (úpal jak víno). Dokonce se dostávám až do takového stavu, že mám halucinace a před Barmou se vracím cca 500 m po trati zpět, abych se ujistil, že jdu po správné cestě. V tomhle stavu temnoty, ke kterému se připojí i usínání za chůze, pokračuji až do Nielu na 191. km.
V Nielu se všichni shodneme, že se pořádně občerstvím, převleču do suchého a dám hodinový spánek. Jeden by nevěřil, ale světe div se, po hodince jsem jako nový a na další zastávku dobíhám opět s úsměvem na tváři a dokonce s dvacetiminutovým předstihem.
Tentokrát není slunce nikde, takže mi úsměv na tváři a také skvělý pocit vydrží celý den. Kopec za kopcem až do Valtournenche jako bych právě vystartoval, ale pak to přišlo….
Úsek Valtournenche - Courmayeur
- Celková vzdálenost: 335 km
- Celkové převýšení: 30 000 m+
- Čas: 88:51
Rozběhnuto je to skvěle - pod 80 hodin, což by mohlo klidně znamenat i TOP10. Přede mnou je těžký noční úsek (cca 36 km/3200 m+), na kterém neuvidím svůj support, protože se celou dobu běží po hřebenu v průměrné nadmořské výšce cca 2500 m n.m.. První kopec se mi jde ještě zlehka, ale s přicházející tmou a také bouřkou začíná být něco špatně. Začíná se projevovat spánková deprivace a také mě to nějak přestává bavit. Všude kolem hromy blesky, hustý déšť a já jdu jako mrtvola. Přichází další halucinace a hodně zvláštní pocit, že už jsem přesně tohle někdy prožíval a na těchto místech někdy byl. Po těžkém boji sám se sebou docházím na R. Magia, kde se snažím nějak restartovat a po asi 20-30 minutách pokračuji dál. Po krátké zimnici se zahřívám a sunu se směrem k R. Cuney. Můj stav se moc nelepší a čím dál tím více ztrácím schopnost racionálně přemýšlet. Na Cuney zkouším další restart, který opět moc nezabral. Poslední chatou před dlouhým seběhem do Oyace je bivak R.Clermont, kde docházím něco po 4 ráno a rozhoduji se v takovém stavu nepokračovat dále a čekám na světlo. To znamená cca 3 hodiny, kdy se snažím spát (naspím asi hodinu).
Společně s denním světlem a taky hustým deštěm začínám konečně sbíhat za svým supportem do Oyace. Vím, že jsem během noci ztratil několik hodin a taky pozic. To mě dost užírá a nejraději bych se na to dole vykašlal. Úplně upřímně pokračuji jen kvůli svému týmu a taky lidem, kteří mě už téměř 3 dny sledují a fandí mi. Do cíle zbývá cca 61 km/6000 m+ a já se už tak pomalu loučím s časem pod 90 hodin a možná i nejlepším českým časem. Ale najednou to zase začíná nějak šlapat, únava upadá a já jsem zase ve hře. Celé mě to zase baví a jsem odhodlaný splnit si své sny. Nic nepokazí ani malé nedorozumění se supportem, který dojede nakonec trošku jinam než měl. Poslední úsek je strašně krásný i za tmy a já si, silně podpořen Gutarem, Iontmax a kofeinem říkám, že bych i klidně pokračoval dál.
Opravdu mě trošku mrzí, že už to celé končí, ale ten pocit v cíli spolu s týmem je nepopsatelný - DREAMS COME TRUE. A VELKÉ DÍKY PATŘÍ VŠEM.
Boty Hoka Mafate Speed 4 a Salomon S/LAB Genesis
Tomáš vyběhl v botách Hoka Mafate Speed 4 a po celou dobu závodu se cítil jako v peřině. Oceňoval především to, že skvěle tlumí a zároveň perfektně drží na každém povrchu. Měnil je jen jednou a to po přibližně 180 km za suché Salomon S/LAB Genesis. Ty si také pochvaloval, protože skvěle chránily už dost dobité nohy a neměly problém s žádným povrchem. Po dalších 100 km je zase vyměnil za suché Hoky, ve kterých už závod dokončil.
"Díky botám, které jsem na ultramaraton zvolil, jsem oproti dalším běžcům měl na trati také nejmenší problémy s otlaky a puchýři," pochvaloval si Tomáš po doběhu.
Hůlky Leki Ultratrail FX.One Superlite jsou jedny z nejlehčích hůlek na trhu, které využíval zejména při stoupání do kopců. Při cestě z kopce dolů je pak krásně složil do běžeckého batohu Salomon, takže ani nevěděl, že je má.
Tomáš měl s sebou při závodu bundu Salomon Bonatti Trail JKT. Tahle nepromokavá bunda s vodním sloupcem a prodyšností 20 000/20 000 ho podržela v druhé části závodu, kdy se musel potýkat s bouřkami a silným deštěm. Tomáš si pochvaloval, že opravdu vůbec nepromokla a skvěle dýchala. Na konci závodu, kdy už ani ohřev těla nefungoval podle jeho představ, ocenil taky to, že ho zahřála.
Další články ze světa sportovního vybavení
Příběhy značek: Proč New Balance obouvají profesionální sportovci i američtí prezidenti a které modely stojí za vyzkoušení
Příběh značky New Balance není zdaleka jen o botách. Vášeň pro inovace, touha po dokonalosti a neustálá snaha posouvat hranice možného, dostala značku na nohy elitních sportovců, ale i prezidentů. New Balance se stal symbolem kvality, stylu a výjimečného komfortu. Začátky byly ovšem skromné a po řadu let byly produkty vyvíjeny v malém týmu. Čím […]
Recenze: ASICS Gel-Trabuco 12 je pohodlná trailovka s vysokou mírou tlumení a návratností energie
Dalo by se říct, že značka ASICS je vybroušeným diamantem na poli běžeckých bot. Pořídíte-li si model na silnici, rozhodně nesáhnete vedle! Posledních pár let si ASICS dělá jméno i v trailu. Naše ambasadorka a běžkyně Adéla Wegschmiedová otestovala ASICS Gel-Trabuco 12 na českých, francouzských i rakouských kopcích. Kterou jejich vlastnost nejvíce oceňuje? Jak ASICS […]
Recenze: Trailovky Salomon Genesis, to je jistota při rychlém seběhu i komfort na dlouhých vzdálenostech
Boty pro náročnější trailové výzvy Salomon Genesis si vzala do parády testerka Verča, která se vydává do terénu se psem v zápřahu. Potřebuje boty, na které se může stoprocentně spolehnout hlavně při sebězích poháněna pejskem běžícím jako o závod. Jak Salomon Genesis obstály v různých terénech? Pro koho jsou ideální volbou? To vše se dozvíte […]